Co jím po půstu?

Nástupovka, nikoli návratovka

Toto je můj pohled na tzv. návratovku, které já říkám nástupovka.

Jde mi o to, nevrátit se k některým nezdravým zvykům. Věnuji pozornost tomu, co chci nové, co chci jinak. Návrat k čemukoli se děje sám a mou pozornost nepotřebuje. Vnímám tedy nástup nového, změnu, ke které je každý půst prostorem. Proto volím i vhodný název.

Po půstu o vodě, který trvá více než tři dny, je trávení uspané. Tělo neprodukuje trávicí enzymy, omezí peristaltiku, ve střevech je výrazně snížen počet živých organizmů (mikrobiom) a slinivka neprodukuje inzulin.

Fungování trávení

Tady je na místě si napsat něco více o smyslu trávicích enzymů i inzulinu v trávení. Čili něco o trávení, které budeme po půstu startovat. A nejspíš jej chceme nastartovat nově a zdravě(ji). Nejsem odborník, takže jen zjednodušeně nastíním, co jsem se dočetl a co jsem z toho pochopil.

Co se děje, když jíme? Naše tělo je úžasné, protože už při pomyšlení na jídlo, při pohledu, při přivonění, už tehdy předpovídá, jaké enzymy bude potřebovat právě na tento druh jídla. A takové enzymy začne vylučovat v ústech a zejména v žaludku. Pokud tělo předpokládá přítomnost sacharidů (jednoduché i složité cukry), pak i slinivka začne s předstihem vylučovat inzulin.

Proč to tělo dělá? Trávící enzymy pomáhají potravu rozpustit. Jak ty v ústech, tak v žaludku. Po rozmělnění na kaši a naplnění žaludku je potrava vpuštěna do střev, kde se do ní pustí armáda mikroorganismů (jejich počet je údajně o řád vyšší než počet buněk v těle) a tyto organizmy (mikrobiom) vylučují také své enzymy a přetvářejí některé složky potravy na jednodušší stravitelnější formu, která následně prochází ze střeva do krve. Spolu se stravou jdou i enzymy a další látky vylučované těmito mikroorganismy.

Mikrobiom

Na složení (poměry) mikroorganismů má zásadní podíl naše dlouhodobé stravování. Přítomnost některých může být limitována tím, jestli jsme se s nimi vůbec někdy setkali. Předávají se od rodičů a ve stravě.

Je tedy zajímavé si uvědomit, že dodáváme výživu nejen pro naše tělo, pro orgány a hmotu, ale že také živíme mnoho pomocníků. A že některé složky naší potravy, zejména ty dlouhodobě přítomné (nebo nepřítomné) mají vliv na to, které pomocníky budeme mít a jestli se nezvrhnou spíš ve škodiče. Tento vliv se může s časem násobit a to jak pozitivním, tak negativním směrem ve vztahu k našemu zdraví.

Tyto organismy mají udajně vliv na naše chutě, nálady a podobně. Máme-li tedy v sobě stádo zdravých organismů, pak nás honí za zdravou stravou. Pokud se však stádečko vymkne kontrole a převládnou organismy, které nejsou zcela prospěšné, protože jejich výměšky uvádí organismus do nerovnováhy (někdo tomu říká překyselení), pak nás budou hnát jíst to, co jejich rozvoj ještě více podpoří a my jsme v pasti. Je to podobné, jako masoví voliči nebezpečných politických stran... pokud se to nepodchytí v zárodku, může to být nezastavitelné.

Půst jako restart

A právě půst je takový prostor pro převrat, pro revoluci. Ale opatrně s tím. Budujme nový vnitřní stát, možná i vesmír, poctivě a s co nejvíce informacemi, které dokážeme sehnat.

Inzulin

Zpět k trávení. Když jsme s živinami v krvi, putují do jater, kde se část živin přetváří, část ukládá (cukr jako glykogen pro rychlé použití) a část je poslána dále do těla v určených dávkách. Spolu s tím vysílá slinivka inzulin, který je potřeba pro přechod některých látek do buňěk. Buňky jsou naše tělo. Pokud se některé látky nedostanou dovnitř, jsou nám k ničemu. Inzulin umožňuje také ukládání enegrie uvnitř buněk ve formě tuku.

Celý mechanismus s inzulinem mi moc jasný není, ale zdá se, že pokud je inzulinu dostatek a často, buňky se proti němu stávají rezistentní. Dochází pak k jeho vyšším dávkám, vyššímu ukládání tuků a může to vést k cukrovce a jiným závažným moderním onemocněním krevního objehu, nervového systému atd.

Každá chvíle, kdy nám v žilách inzulin neproudí, je cestou od tohoto rizika. Je to regenerace tohoto mechanismu. Půst je takovou regenerací. To je jeden z velkých přínosů pravidelných i kratších půstů.

V tuto chvíli zmíním existenci nískosacharidového stravování, které velmi souvisí s lékaři dávno vytvořenou ketogenní dietou, kde je příjem sacharidů omezen na dosažitelné minimum (tělo nepotřebuje přijímat žádné sacharidy) a energie je do těla dodávána zejména v podobě tuků (naopak některé tuky jsou pro tělo nezbytné). Příjem bílkovin není snížen, ale je hlídán, protože i přebytek bílkoniv má zdravotní rizika (skoro se zdá, že narozdíl od přebytku tuků, ale ani to neplatí absolutně).

Strava bez sacharidů téměř jako půst

Ketogenní dieta vznikla jako náhrada půstu při léčení epilepsie u dětí. Jakýsi doktor tenkrát zjistil, že mnohých léčebných procesů zjištěných při půstu lze docílit vynecháním sacharidů. Tělo pak stejně jako při půstu tráví především tuky a v menším poměru bílkoviny.

Zdrojem energie při této dietě, stejně jako při půstu, jsou to keto-látky vytvářené v játrech z tuků. Žádný cukr, žádný inzulin. A je vcelku jedno, zda ten tuk jde z venku, nebo si ho tělo musí brát z vnitřních zásob. (Teď nemluvím o půstu, kdy nedochází k úbytkům váhy nebo o bretariánech, s tím zkušenost nemám.)

Mrkvička vs slepičí vývar

A teď k tomu, co tedy jíst. Tuto otázku jsem řešil zejména po svém dvacetitřídenním půstu. Bál jsem se o své zdraví, protože mezi některými půstaři v tomto panuje docela strašení. Skoro jako by se při půstu u mnohých vyčerpala schopnost věřit moudrosti a léčebným schopnostem vlastního těla a po půstu přepnou zpět do myšlení vystrašených lidí. Jako ti, kdo reagují vyděšeně i na půst. Je to zvláštní zlom v myšlení.

Doporučení, která jsem potkal jsou různá.

Pavel Mácha (známý český půstař a propagátor půstů) doporučuje spařenou zeleninu, mnozí pijí zeleninové nebo dokonce ovocné šťávy. Malachov (napsal ruskou bibli půstařů) píše, že při delším půstu se střevo pokryje tukem a to uvádí jako důvod, proč nepřijímat po půstu tuky (smysl nechápu). Sám Malachov začíná močí (vlastní) s medem. Po suchých půstech (bez pití) se začíná vodou (čímž se přejde do normálního půstu), vývarem a kefírem (vývar i kefír obsahují tuk).

Jason Fung, který doporučuje půsty jako součást nízkosacharidového stravování, radí po půstech kuřecí vývar a kefír (jako je doporučení po suchých půstech - jak příjemné, když se dva shodnou).

Zkušenosti jsou součástí půstů

Moje vlastní zkušenosti: Začínal jsem spařenou zeleninou po čtrnáctidenním půstu. Pár soust a pak jsem upadl do dvouhodinového velmi hlubkokého spánku. V celém těle jsem cítil něco, co bych popsal jako obracení naruby. Jako by se každá buňka obracela z vnitřní výživy na vnější. Vykládám si to tak, že se v těle po nějaké době objevil inzulin.

Pak jsem přidával mrkvičku, jablíčko. Med. A v mém případě se následně jasně ukázala má slabost (závislost) pro cukr. To byl důvod, proč jsem při následném půstu studoval ketogenní dietu a dostal jsem se k nízkosacharidovému stravování.

Toto nemusí nijak zajímat ty, kdo jsou šlachovití, ať jedí, co jedí. Ale pokud máte sklon k ukládání tuků (což je dar, schopnost, svého času evoluční východa), stejně jako já, pak se vás to může týkat více. Stejně tak, pokud máte jiné zdravotní problémy, jejichž řešení doufáte i skrze půstování.

Zkusil jsem čtyřicet dní s nejnižším dosažitelným příjmem sacharidů. Jedl jsem vlastně jen zelenou zeleninu, zralé sýry, tuky, semena, ořechy, bílý jogurt, smetanu, vejce, maso, avokádo. A sůl. A pochutnával jsem si.

Co pro mě bylo velké překvapení? Že mi taková strava umožnila se více osvobodit od jídla a umožnila mi dvacetitřídenní půst. A po tomto půstu jsem najel na kefír, vývar, zeleninu v majonéze, sýr... nebál jsem se toho, otevřel jsem se tomu a klidně jsem se i přejedl. Ale důkladně jsem kousal. Kousal, kousal, kousal. Uvažoval jsem tak, že pokud se jídla budu bát, tak mi moc svědčit nebude. Když se uvolním a otevřu se mu, pak bude pro mé tělo přínosem. A budu tělo poslouchat, na což je třeba čas, dech a kousání. Stalo se mi, že jsem ochutnal (už nevím co) a tělo po prokousání jedné lžičky řeklo jasné ne. Ale když tělo řeklo ano, tak jsem se najedl.

Inspirace v přírodě

Teď skočím ke své představě o přirozeném původu půstů. Byly asi doby hladu. Asi nejčastěji na konci zimy. Asi se naše tělo přizpůsobilo tomuto rytmu. A pochybuju, že naši předci si dělali mrkvové šťávičky a dávkovali si je. Ony se totiž musí dávkovat opatrně celý den, a samozřejmě musí být čerstvé, takže to znamená den strávit u odsťavňovače. To jistě nedělali ani naši předci a nedělají to ani zvířata v přírodě, pro které je půst také běžnou (a zdravou) součástí života. Co ale tato zvířata dělají, je, že něco uloví, sežerou to, lehnou si a odpočívají. Bez použití odšťavňovače. Ani s kousáním si jistě hladový vlk nedělá moc starostí, ale tomu předchází samotný lov, tj. lačnění po kořisti, myšlení na ni, soustředění, fyzická aktivita, boj, usmrcení, trhání. To vše je jistě znát i uvnitř těla, které se připravuje na příjem potravy vylučováním potřebných enzimů a kyselin.

My nelovíme, my se máme, my si hovíme a přemýšlíme, co bychom si odšťavnili. Pak to do sebe můžeme nalít a mít pocit, že čím dražší odšťavňovač, tím více jsme zapracovali na svém zdraví. Tyto (nebo i zmatenější) myšlenkové konstrukce jsem si uvědomil díky půstům a třeba v tom nejsem sám.

Strach stranou

Tedy jsem zažil, že vývar a kefír je docela ok. Zažil jsem, že majonéza je ok. Zažil jsem, že půstaři říkali, že to by nedali. To říkali, aniž to zkusili, obdobně, jako nepůstaři říkají, že by nedali pár dní bez jídla, že by umřeli. A já si myslím, že by to obě skupiny převážně daly a obě by udělaly zajímavou zkušenost. Možná poznání. No a možná by to někteří nedali, ale i to je poznání.

Já to dal a jsem rád. Jenže stejně jsem toužil po ještě lepším nástupu jídla. Nechtěl jsem se druhý nebo třetí den už přejíst, byť něčím mnohem zdravějším, než jsem jídával dříve. Chtěl jsem zažít skutečnou změnu, jejíž potenciál v každém půstu cítím. A tak jsem při dalším půstu opět studoval. Studoval jsem trávení, různé druhy stravování, což mě opět utvrdilo v prospěšnosti nískosacharidového stravování (ač vnitřně toužím spíš po veganství, medu, ovoci, syrové stravě). Knihy a uváděné studie mi zatím ukazují, že pro mě je nízkosacharidové jídlo, kde zdrojem energie je převážně tuk, to pravé. To je vyrovnání dlouhého nezdravého mlsání a přejídání, které jsem kdysi provozoval.

GAPS

Při čtení jsem narazil na GAPS, což je léčebný postup, jak navrátit k téměř běžné stravě lidi s vážnými onemocněními střev. GAPS má nejprve léčebnou část, která uzdraví střeva a přivede je do stavu, kdy tolerují vše co lze. Druhá část je vynechání potravin obsahujících složité cukry. Jednoduché přírodní cukry jsou přijímané (většina ovoce, med). A protože je to vyvinuto lékařkou pro její nemocnou dceru, tak věřím, že to na tom něco je. A protože to je opakovaně úspěšně vyzkoušeno na mnoha lidech, kteří se jinak vpodstatě nemohli najíst a byli odkázání na pár omezených koktejlů, tak jsem to vzal vážně. Vzal jsem tu úvodní léčebnou dietu jako inspiraci pro postup nástupu na stravu po delším půstu. A celkově jsem vzal jako inspiraci omezení potravin se složitými sacharidy (hlavně obilniny), což už jsem omezil předtím.

Jaký je ten postup? Postup je tak rafinovaný, že nejen že střevo na začátku nezatěžuje, ale také jej léčí, zaceluje jeho tkáň a buduje zdravý mikrobiom.

Začíná se vývarem z masa nebo kostí. Žádoucí je, aby vývar obsahoval živočišný tuk a želatinu. To jsou stavební prvky pro obnovu střev. A ačkoli jsem neměl se střevy problém, tedy ne vědomý, tak jsem připustil, že některé kožní problémy a třeba i "honění mlsné" může mít původ ve stavu mých střev. Protože ale neholduji masu, použil jsem vývary ze zeleniny s přídavkem ghí. Po pár dnech jsem si udělal vývar z lososa. Ghí jsem nešetřil.

A k vývaru se postupně přidává probiotická (obsahuje žádoucí bakterie pro střeva) a ideálně i prebiotická (obsahuje potravu pro žádoucí bakterie ve střevech) strava. Probiotický je například kefír. (Máme tu tedy dotřetice kombinaci vývar+ kefír!) A ještě lepší, protože obsahuje i prebiotickou složku, je kysaná zelenina. Kysaná zelenina kromě bakterií obsahuje i vlákninu, která je jejich potravou. Dohromady se tomu říká symbiotická strava.

Pomohl pomalý hrnec

Začal jsem tedy vyvářet a cedit vývary. Zde mi pomohl pomalý hrnec, kde si mohu dělat vývar celou noc (v něm dělám i ghí). A vedle toho jsem začal kysat zeleninu. Objevil jsem nádheru kvalitního silného domácího vývaru s ghí a do toho trošku vlastní kysané zeleniny. A objevil jsem krásu nástupu nové stravy, kdy jsem si první týden dával opravdu jen čistý vývar a k tomu stále o něco více kysané zeleniny.

Pak jsem do hotového vývaru začal přidávat další zeleninu, která se v něm povaří. Pak přijde vejce, dušené maso, dušená zelenina. A až pak přes rostlinné oleje (včetně avokáda), vařené jablko, zeleninové šťávy a zeleninu se nakonec dojde k syrovému jablku.

Co je pro mě zjaímavé, je, že tento postup po půstu moje trávení znatelně změnil. Cítím takovou pohodu, klid, pohlazení. Díky ghí jsem začal zažívat pocit sytosti, aniž bych se nacpal k prasknutí. A miluju kysanou zeleninu. Potřebuji ji mít ke každému jídlu. Miluju vývar - a zajímavost je, že vývar si dávám po jídle. To je prý postup uznávaný jako zdravý v ajurvédě a musím říci, že se tak po jídle cítím mnohem lépe.

Nějaký závěr?

Pro mě tedy v pomyslném souboji "mrkvová šťáva" vs "kuřecí vývar" vyhrává vývar. Než abych však udělal závěr, že nejlepší strava po půstu je vývar s tukem, tak doplním něco jiného. Pavel Mácha prý neporadí stravu po půstu někomu, jehož čakrový systém nezná. A s tím souzním. Co já zkoumám, je můj systém, mé jednotlivé vrstvy, které díky půstům také poznávám. Cítím, že někde je zdraví, někde je zahojeno, někde je třeba léčit a nelze přeskakovat. Pokud tedy nepoléčím střevo a dost možná pořádnou dávkou živočišných tuků, tak možná není cesta, jak se stát spokojeným vegetariánem. Nebo ještě lépe vitariánem, což je z pohledu vědy velmi vachrlatý výživový styl.

Poznal jsem, že mnohé mé touhy po jídle byly zhmotněním potřeby po uzemnění. Abych někde v něčem neulétl. Potřeboval jsem být bržděn a držen u země. Dnes, když se držím u země třeba tím, že i ve stravě hledám skutečné informace podložené studiemi, aniž bych zatracoval cokoli, co studie nemá, tak teď třeba nebudu muset být uzemňován přejídáním. I to je pohled na jedné urovni mé bytosti, který má přesahy do jiných úrovní. Takže netuším, co je ta dobrá, zdravá, potřebná strava pro vás, ať po půstu nebo jindy. Protože, co je pro jednoho jed, může být pro druhého lék.

Spíše se nažím nabídnou vám co mohu ze svých zkušeností se sebou a ukázat propojení některých směrů a komunit, ke kterému jsem došel. Vemte si, co si vzít chcete, a vymezte se, proti čemu se potřebujete vymezit. Koneckonců vhodná strava je: co si vzít a vůči čemu se vymezit.

Doporučuji

Knihy:

K čemu jsou diety
Proč tloustneme
Moučný mozek

a weby:

zkvaseno.blogspot.cz,
zivakultura.cz,
margit.cz/tuky-neomezene.

Dodatek: Živočišná vs rostlinná strava

Přestože chci být převážně vegetarián stejně dodám ještě jednu věc. Zejména pro ty z vás, kdo si myslí, že zelenina je přirozenější a stravitelnější než živočišný tuk.

Malé dítě začíná živočišnou stravou. Tou mateřské mléko je. Trávit rostlinnou se musí naučit. Maso a tuk vzniká trávením rostlinné stravy. Proti rostlinné stravě je tedy maso a tuk blíže tomu, co naše tělo potřebuje. Býložravci mají velmi složité trávení, aby v něm došlo ke všem potřebným trávicím procesům. Masožravci mají velmi jednoduché a krátké trávicí ústrojí. Na maso tolik procesů potřeba není. Fermentovaná zelenina (kysaná) je předtrávená, tedy opět blíže tomu, co potřebujeme.

Proč tedy tolik lidí "cítí" rostlinnou stravu jako přirozenější? Protože je tu již po třetí generaci mediální masáž proti tuku, která skrytě propaguje sacharidy. Má to své důvody, které nelze z globálního pohledu snad ani odsoudit. Rostlinná strava je udržitelnější a ekologičtější než živočišná. A ani vědci nezmohou nic proti médiím. Přes tři generace jsou lidé krmeni informací, že tuk ne, sacharidy ano. Sacharidy jsou hlavně obylniny. Za zdravou stravu jsou pokládány kornflejky a ovocný džus. Slanina a vejce jako skutečně výživná snídaně jsou cíleně opomíjeny. Přes tři generace, po které se zdraví populace zásadně zhoršilo. Tři generace znamenají, že se nám zdá, že to tak bylo vždycky. Vždyť už naše babičky... ano, už babičky (u někoho už prababičky) opouštěly tuk a vydaly se cestou cukru. A co se stalo za tu dobu se zdravím populace?

Informací je mnoho. Mnoho jich k nám jde velmi aktivně. Ale takové informace nemusí mít stejné úmysly, jako máte my. Proto vás vybízím k aktivnímu hledání informací, místo konzumace těch, které jsou k vám proudí jako na běžícím páse a lítají do vás jako pečení holubi. Nejsou pro nás tak zadarmo, jak se může zdát.